neděle 23. dubna 2017

Liduschka (Baarová) (Muzikál DJKT na Nové scéně) - první a druhé dojmy

Zase jeden muzikál, který jsem mohla klidně přeskočit... A nebo?

Možná spíš: Zase jedno představení, které mě napřed zklamalo, ale ve finále se do mě tak nějak zakouslo a táhlo mě zpátky.
Krom toho, že mi v hlavě pořád zněly některé z melodií, v tom představení byla nějaká poňoukavá myšlenka, kterou jsem nemohla vyhnat z hlavy. Nějakou dobu jsem poté vlastně nemohla přijít na to, zda se mi hra nakonec vážně líbila, nebo ne.

Prostě ve zkratce: napoprvé se mi moc nelíbilo podání, ale zaujal mě obsah.


Jsem moc ráda, že jsem vyrazila i podruhé - už nic nedrhlo a obsah mě dostal ještě víc.

Napodruhé jsem se byla podívat na 12. reprízu, v den, kdy diváci zaplnili hlediště jen zpola. A já jsem cítila, že mě to fakt mrzí, že to je vážně škoda! A ještě horší by bylo, kdyby to takhle šlo dál... to by těch repríz už mnoho nebylo... A přitom....
Svým způsobem mi dojmy z Liduschky připomněly pocity, které ve mě třímaly po zhlédnutí Požitkářů pražského divadla Na Zábradlí, které jsem viděla cca před rokem.. a pořád je nemůžu pustit z hlavy. Zkrátka: to představení je vlastně tak trochu divné, ale hodno účasti i následného zamyšlení.
A nutno připomenout, že navíc při opakované návštěvě se člověk má možnost i víc soustředit na další detaily. Třeba někde, kde si napoprvé člověk všimne především malodie písně a doprovázející choreografie, napodruhé zjistí, že zrovna text té písně může skrývat daleko hlubší myšlenky, než se na první poslech zdálo.

Dovoluji si upozornit, s ohledem na kontext a množství použitých neslušných (až sprostých a vulgárních, především sexuálně orientovaných výrazů), že hra Liduschka (Baarová) není vhodná pro děti ani outlocitné duše. Vzhledem k tématu muzikál nedoporučuji ani pro poveselení v případě poklesu nálady. Za zhlédnutí ale rozhodně stojí. Já osobně jsem se o tom nechala na podruhé rozhodně přesvědčit a určitě ještě vyrazím (tak snad mi pozitivní dojmy vydrží)! Doporučuji především každému, kdo do divadla nechodí jen jednou za onoho času se pobavit, ale zajímá ho i jiný pohled na svět, příležitost k zamyšlení, atp.

Při mé první návštěvě jsem mezi diváky zahlédla paní Z. Adamovskou s P. Štěpánkem - zajímalo by mě, co je přivedlo k tomu, aby se přijeli do Plzně na muzikál podívat.. ale hlavně, co mu říkali. Moc doufám, že z něj neměli stejný dojem, jako já ten večer.

Když jsem totiž hru viděla prvně, co mě zklamalo asi ze všeho nejvíc, byla pěvěcká stránka: zejména první polovina byla taková zvláštně nemelodická a ukvičená. Je to poměrně zajímavý jev, protože napoprvé i napodruhé jsem představení viděla ve stejném obsazení (ono tam obecně moc alternací není)...a přitom na druhý pokus už jsem tyto pocity z hudby vůbec neměla, snad jen u jedné, možná náznakem u dvou písniček sem postrádala spíš příjemnou melodičnost, než že by mi vadil přednes.
Ba naopak, většina z písní mi bude zase pěkně dlouho znít v hlavě. Zejména sborové zpěvy jsou velmi povedené. Celkově je hudba poměrně rozmanitá, od tklivých tónů evokujících náladu filmů pro pamětníky po chytlavé veselé kabaretní melodie.
Jak píšou profesionální recenzisté, např. Jana Machalická v Lidovkách: "Plzeňský muzikál o Lídě Baarové rehabilituje žánr". Ve finále opravdu musím souhlasit, tenhle původní muzikál se opravdu povedl!


Atmosféru tehdejší doby uvádí už před představením (a potom též o přestávce) živá hudba nahoře ve foyer - zpěvačka doprovázená klavíristou zpívá německé písně.

Představením provázejí dva hudební klauni. Napřed mě to dost překvapilo, ale vlastně celému představení dávají zvláštní šmrnc a spád. Chvílemi se sami účastní děje, ale jinak se spíš dívají zvenčí a glosují dění.
Původně jsem si myslela, že by to mohli být Voskovec s Werichem, dost je připomínají. Ale klauni se představí jako Giovanni Battista a Giovanni Pergolesi, navíc postava Wericha se nakonec ve hře přímo vyskytuje a hraje důležitou roli.
Velmi zajímavě je udělaná situace, kdy se Werich s Lídou Baarovou scházejí v roce 1938, ale celkově komentují situaci, která vlastně teprve nastane.. Jako by se sem vrátili z budoucnosti a vzájemně hodnotí sebe i své životní situace a postoje. Sympaticky pojatá scénka!
Jenom pořád nerozumím tomu, proč Lída oslobuje Wericha "rabi"? O jeho vtipu a lidové moudrosti asi pochyb není, může tedy být rabínem ve smyslu "učitel" nebo "mistr", v kontextu s politicko-rasovým obsahem hry to ale navádí k židovskému původu, což, pokud vím, Werich neměl.

Trochu šokuje a hodně groteskně působí Goebbelsova sexuální píseň, kde popisuje své milostné hrátky s Lídou Baarovou a srovnává ji se svou přísnou, strohou ženou Magdou: "To Magda nikdy nezkusí!"

Hrůzy válečné doby jsou mnohdy ztvárněné formou karikatury, spíš směšně. Ať už jde o rozličné kostýmy nebo třeba scénku, kdy Hittler v hrncích vaří své protivníky a nežádoucí skupiny - například do hrnce s komunisty křičí: "Já vám dám smlouvu o neútočení!" Smrt Goebbelsových dětí je také pouze naznačená.
Naopak v člověku až zamrazí, když po schodech kolem hlediště stoupá unizono recitující "ďábelská suita".

Škoda, že Petr Jeništa (Goebbels) nebo Petr Šudoma (trochu abstraktní postava Černého prince) nemají ve hře více pěveckých partů, jejich rozsahy i hlasy jsou velmi poslouchatelné.

Naopak lehce matoucí je obsazení jednoho herce do více podobných rolí - zatímco jedno děvčátko (Sofie Machálková) ve dvojroli (Goeblessova dcera a židovská dívka Mauzzi) člověk buď ani tolik nepostřehne, nebo pochopí, trojici režisérů (resp. dva režiséry a jednoho filmového agenta), které všechny ztvárňuje Ondřej Černý, už si mezi sebou divák poplete daleko snáz.




Hra Baarovou odsuzuje nebo obhajuje?
Možná by se mohlo zdát, že její charakter a jednání zde vyznívají spíš negativně, v celkovém hodnocení to ale vlastně není tak úplně jednoznačné.
Příběh Lídy Baarové je tady spíš jen červenou nití a autor hry se ve finále víc zabývá odrazem tehdejší doby a tak trochu se vysmívá více postavám - celé společnosti, zamýšlí se nad charaktery, vinami i (sebe)obhajobou.


Závěrečná píseň už jen podtrhuje celkové ladění a vyřčenou myšlenku: "kdo je bez viny ať hodí kamenem":

"V náručí Němců
hledala jsem štěstí,
zatímco vy
jste hajlovali na náměstí..."

Žádné komentáře:

Okomentovat