Smrt v Benátkách (DJKT)

Smrt v Benátkách - kniha Thomase Manna, se dočkala již filmového ztvárnění (L. Visconti), jako divadelní inscenaci ji zpracoval a také do Plzně přivezl Ondrej Šoth - bývalý ředitel Slovenského národního divadla.
Relativně nově (4.4.) uvedený balet je v úplně jiném stylu, než na jaký je Plzeň zvyklá.
Za tu krátkou dobu jsem toto neuvěřitelně emocionálně silné představení viděla už 2x. Je to moje další SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST.
Nutno však hned na úvod podotknout, že asi není úplně pro každého.

Osobně jsem si dopřála ten luxus a viděla jsem už obě hlavní obsazení: začala jsem druhou premiérou, tedy v podání M. Šintáka s Jarmilkou Dyckovou, ale protože mě hodně zajímalo, jak hru prožívají manželé Zuzana a Miroslav Hradilovi, kterým je tato inscenace přímo věnována, využila jsem hned první příležitosti, kdy jsem mohla jít. Tadzia hrál v obou případech mladý Kristián Pokorný, velmi nadějný tanečník. I přes dorostenecký věk působí při tanci vyspělým dojmem, má skvělý cit pro hudbu a precizně provedené cviky. Jen tak dál!
Bohužel (byť bohudík pro mě), o lístky nebyla nouze. Mrzí mě, že tak krásné představení nemá tolik diváků, aby sál praskal ve svých nových švech. Ale na druhou stranu zdá se mi, že situace se zlepšuje. Snad jen třeba podotknout, že hra je dost pomalá a než dějové zvraty je třeba očekávat spíš vyjádření pocitů, ztvárnění abstrakce.

Smrt v Benátkách má naprosto úchvatný hudební doprovod. Hudba je sice reprodukovaná, zato ale skvěle vybraná, dokonale podmanivá.
Toto představení bezezbytku dokazuje, jakým jsou hudba i tanec silným vyjadřovacím prostředkem. Přestože obsah hry je především lyrický, je velmi dobře pochopitelná.


Incenace využívá poněkud netradiční rekvizity - tanečníci manipulují s dlouhatánským prknem, chodí po něm, používají židle, ...

První dějství vyjadřuje osamění hlavního hrdiny (skladatele G. von Aschenbacha), poté, co mu zemřou milované bytosti: dcera a pak i manželka. Pokud bych měla hodnotit pouze tuto první polovinu představení*, jednoznačně přesvědčivější pro mě byl výkon Martina Šintáka. Přestože jsem přesvědčená, že Miroslav Hradil je skvělý tanečník, prakticky celé první dějství působil poněkud nejistě, jako by nebyl ve své kůži. Spíš než zoufalství osamělého člověka z něj sálala námaha. Což o to, choreografie opravdu náročná je, opravdu velmi obdivuji, jak se s ní plzeňští tanečníci skvěle poprali. Krom toho se velmi často musejí spoléhat na kolegy, kteří třeba drží prkno, po kterém hlavní postava například chodí. Však také M. Šinták propotil sako :-), ale taneční provedení v jeho podání vyznělo precizněji, sebejistěji.

Při obou představeních mě napadlo, že kostým pro Aschenbachovu manželku je sice krásný (splývavé jednoduché červené šaty), ale vcelku nepraktický - vzhledem k choreografii má občas tendenci svoji nositelku poněkud odhalovat. Paní Hradilová také mnohokrát během tance sukni upravila, což bylo sice gesto jemné a téměř nenápadné, ale i tak trochu rušivé. Zato představení s J. Dyckovou a M. Šintákem mě zaujalo mimo jiné tím, jak pan Šinták sám dával pozor na sukni své taneční partnerky a v duetech dělal vše pro to, aby sukně vždy zahalovala, co má. Nádherně to koresponovalo s obsahem hry - ta péče o partnerku, pozornost, až něžnost v tomto detailu působila velmi citlivě.

Druhá polovina představení pak už byla u obou představitelů srovnatelná, krásná. Popisuje setkání Aschenbacha s Tadziem, polským chlapcem, a probuzení jejich vzájemnéhou pouta, kterému se Aschenbach sice do určité míry brání, současně ale také poddává.


*Dovoluji si připomenout, že posuzuji ani ne tak tanečníky jako takové, jako dvě konkrétní představení - a v tom je na divadle to kouzlo - jednou se to povede tak, jednou onak.
Pevně věřím, že Hradilova počáteční nejistota byla způsobena spíš nějakou momentální indispozicí, dokonce asi pro většinu přítomných nebyla postřehnutelná.
Rozhodně obě obsazení za návštěvu stojí - já sama jistě ještě nekolikrát vyrazím..
Pojďte také!!!