kdo jseM aneb Moje dlouhá cesta k divadlu...

Jmenuju se Magdaléna a narodila jsem se v první polovině let osmdesátých v Plzni, kde (až na drobné odskoky za studiem) žiju celý život.
V současné době je divadlo jedním z mých velkých koníčků. Nejít měsíc do divadla je pro mě už skoro nepředstavitelné a počtem představení navštívených v loňském roce bych asi strčila do kapsy celoživotní statistiky mnohých ostatních.
Ale ono tomu tak nebylo vždy. Naopak. A dost možná i právě tohle způsobilo, že nyní doháním mnohaletou absenci divadelní atmosféry.

Další popis není až tak zajímavý, snad jen kdybyste se nudili, ... :-)
a nebo hledali inspiraci..tak doporučuji odstavec "Jak se rodí nadšení"


Vzpomínka na první návštěvu
Moje první vzpomínka na divadlo je z dětství, někdy tak kolem ...no, možná šestého...? roku života, kdy mě a moji starší sestru vzala babička na operetu Cikánský baron.
Naše plzeňské Velké divadlo je krásné, a přestože jsem většině hry nerozuměla a chvilkama jsem se, pokud si dobře vzpomínám, i trošinku nudila, titulní postavu hrál kudrnatý fešák a poměrně pěkně zpíval, ... Při zpětném pohledu to byl asi docela pěkný zážitek.
Jenže měl jedno OBROVSKÉ mínus - musela jsem být do divadla pěkně ustrojená, což u pořádné holčičky obnáší sukýnku. A punčocháčky. A to byl tehdá kámen úrazu, přes který se moje křehká duše nedokázala přenést. Punčocháče totiž byla součást oblečení, kterou jsem těžce snášela ještě na prahu dospělosti. A když jsem byla malá, byly v kurzu ty příšerně žeroucí krepsilonky. Brrrr.
I ještě taneční jsem přetrpěla v pavučinkově tenoučkých silonkách (ach běda, když se mi jednou těsně před odchodem trhly poslední a já se musela nasoukat do do silonek standardních) a ty běžné jsem začala brát na milost až po maturitě, kdy se na hotelovce staly dočasně nutnou součástí povinné garderoby.

Namilostvzetí divadla
Výše zmíněné trable byly hlavní příčinou, proč jsem dlouhá léta návštěvy divadel odmítala. Až jednou, na gymnáziu, nás vyvezli do pražského Divadla komedie. To šlo, protože to bylo představení pro školy a navíc jsme museli složitě cestovat, sukýnka s punčocháči tedy mohla ustoupit slušným kalhotům. Tehdy jsem pochopila, že divadlo může být fajn.
Zatím jen váhavě a z povzdálí, ale už to nebylo takové zlo. Když jsme pak s bandou spolužaček jednou navštívily v Plzni muzikál Hello Dolly a v naší třetí řadě jako bychom byly přímo součástí dění, neuvěřitelně mě ta atmosféra pohltila a nadchla.

Jak se rodí nadšení
Následovalo ovšem zase několik let absence.
Nebylo s kým jít, nevěděla jsem na co, nebylo moc času, nebyl pořádný důvod.
Pak sem tam, třeba s mamkou, nebo kamarádkami, ženské často hledají doprovod, protože silnější polovičky na to divadlo obvykle moc nejsou.

1. Až jednou mi kamarádka vyprávěla o inscenaci, kterou viděla už asi 2x nebo 3x. Blázen, říkala jsem si. Ale nahlodala mě, a další reprízu jsme absolvovaly spolu. Představení se jmenovalo Enigmatické variace (E.E. Schmitt; ve zpracování DJKT excelují M. Stránký a J. Maléř) a bylo to porvé, kdy jsem si říkala, že "tohle můžu klidně vidět znovu". Hra plná skvělých hlášek, nečekaných zvratů, hlubokých myšlenek, humoru až sarkasmu i lidské tragédie, emocí. Skvělé výkony v komorním pojetí. Skvělé. Od té doby jsem viděla Enigmatické variace ještě několikrát... Napřed byly jako droga, ale když se k nim časem přidala další představení... už chodím jen jednou za čas :)

2. Divadelní léto pod plzeňským nebem je skvělá příležitost, jak přežít divadelní prázdniny - dva tituly pod širým nebem, chystala jsem se několik ročníků. Dokonce jsem i jednou nebo dvakrát byla, ale žádný velký šlágr. Dokonce jsem narazila na titul, u kterého jsem si rovnou řekla, že to klidně můžu vynechat. A vida, nakonec jsem ho viděla 2x a tak málo jen proto, že víc se prostě nedalo stihnout. Dodnes mě mrzí, že už nemám šanci vidět Tři mušketýry "pod plzeňským nebem" znovu.

3. Když máte mezi účinkujícími někoho známého, získáte úplně jiný pohled na celý ten divadelní "ekosystém". Když máte mezi účinkujícími kamarádku, máte většinu představení tak nějak s přidanou hodnotou. A když navíc máte možnost sem tam lístek sehnat levněji, je to sakra motivace (nebo příležitost?) chodit častěji. A čím častěji člověk chodí, tím víc se s divadlem sžívá, splývá, až si život bez něj nedokáže představit.