pondělí 7. září 2015

Les Ballets Bubeníček

Bratři Bubeníčkové - dvojčata Otto a Jiří, pocházející z cirkusového prostředí, jsou dnes světově uznávanými tanečníky a umělci. Oba už mnoho let působí v zahraničí - před více než dvaceti lety nastoupili do souboru hambuského divadla, kde Otto zůstal, Jiří se po čase přesunul do Drážďaň.
Každý tak budoval vlastní sólovou kariéru, ale společně tvoří projekt Les Ballets Bubeníček, se kterým na pozvání Evropského hlavního města kultury 2015 přijeli letos také k nám do Plzně.
Málokterý milovník baletu by si, myslím, nechal takovou událost dobrovolně ujít.

Soubor Les Ballets Bubeníček naplánoval pro Novou scénu v Plzni tři vystoupení, a to v termínech 18., 19. a 20.7. Všechny tři dny byly beznadějně vyprodány, ale já jsem si svůj lístek na poslední-pondělní vystoupení naštěstí stihla koupit včas.


Těšila jsem se? Můžeme se vlastně vůbec opravdu těšit na neznámé? Já si ale hlavně "těšení se" v některých případech zakazuji - degraduje to pak samotný výsledek, protože velkým očekáváním se těžko zavděčuje. Navíc, nevím, zda máte stejné zkušenosti, na co se těšíme, obvykle dopadá špatně. Ale přeci jen jsem uvnitř pociťovala nedočkavost, zvědavost, očekávání... jo, prostě jsem se těšila.

Jenže.... Ještě než představení začlo, vystoupil totiž Otto před diváky a všem se nám omluvil - ve čtvrtek, v průběhu příprav a zkoušek, mu louplo v koleni a... Otto prostě nemohl tančit.
Myslím, že naprosto všichni v sále jsme pro něj měli pochopení, protože problémy byly trochu znát i z jeho chůze. Navíc se jeho roli musel v rychlosti naučit kolega, což zcela jistě bylo velmi náročné. Omlouvám se vám i zmíněnému kolegovi, bohužel jsem si nezapamatovala jeho jméno. Nicméně podal skvělý výkon!
A měl to o to těžší, že když se jdete podívat na bratry Bubeníčky, jak tančí spolu - to prostě bohužel bohužel nic a nikdo nezastoupí. I pro mě je tohle bohužel piha na kráse jinak báječného večera.
Oba tanečníci totiž končí ve svých divadlech taneční kariéru a už se budou pravděpodobně věnovat spíše choreografii, komponování a dalším , přípravám projektů Les Ballets Bubeníček... ale kolikrát budou ještě tančit spolu, kolikrát přijedou se svým společným tanečním vystoupením ještě k nám, kolikrát budeme mít šanci si je užít?

Ale zpátky od chmurných pochyb k parádním výkonům:
Podle aviza se mělo jednat o tři inscenace, ve skutečnosti byly dvě - poslední měla být kratičká. Buď to byl informační šum a nebo tu poslední museli kvůli Ottově zranění vypustit, kdo ví.

Už si zpětně nejsem jistá na 100%, ale podle mého byla jako první incenace L´heure bleu inspirovaná atmosférou ranního pařížského Montmartru. Choreografie rozdělená do jednotlivých - vcelku dobře oddělených - obrazů dávala příležitost k bohatému aplausu v průběhu. Tak, jak jsme běžně zvyklí. Jenže nic. Zase jsem pocítila svoje malé "trauma", když jsem se zcela spontánně rozpřáhla k rychlému zatleskání.. a všude kolem panovalo naprosté ticho. Pro mě to bylo naprosto skličující, protože ty emoce prostě chtěly ven. Jenže ani tentokrát jsem si netroufla roztleskat divadlo. V tomto případě hrál ale hlavní roli jiný fakt: protože jsem seděla na kraji, vstupovala jsem do sálu až mezi posledními.. a slyšela jsem, jak právě končí nějaké hlášení. Až v tu chvíli během představení mě napadlo, že možná to byla nějaká informace o Les Ballets Bubeníček, mohla to být žádost, abychom v průběhu netleskali, protože se to třeba točí... a možná taky ne. Třeba to bylo úplně obyčejné hlášení s připomenutím, abychom si vypnuli své mobilní telefony, jak jsem si myslela původně.
Každopádně ten emoční přetlak jsem rozdýchávala ještě pěknou chvíli. Pak se to ale rozpustilo, choreografie byla nápaditá a místy docela vtipná (ráda bych to vypodobnila, ale nebyl by to jednoduchý popis).

Druhá choreografie byla poměrně tragická - Piano (dle stejnojmenného filmu) měla výborně zatančený, dobře zpracovaný a vyjádřený jasný děj. Ač nijak veselý, přesto krásný a skvěle zpracovaný.

Žádný div, že závěrečný aplaus byl obrovský a vestoje.
Tak zase příště.

Na památku jsem si alespoň koupila DVD záznam z loňského vystoupení v Národním divadle v Praze. Jeho přehrání si schovávám na nějaký zimní večer, až za oknem budou tančit vločky - a mně v kuchyni bratři Bubeníčkové.

Žádné komentáře:

Okomentovat