Sboristé (DJKT)

"...Můj otec je alkoholik. Ve volných chvílích vynalézá.
Jinak pracuje v továrně na výtahy."

Onehdá jsem vyrazila podruhé na Sboristy.
Bulharská "retrohra" měla světovou premiéru právě u nás, v DJKT v Plzni, zhruba před rokem.


Poprvé jsem v hledišti seděla spíš se svojí generací, většina diváků byla cca ve věku mezi 20-40 lety. Napodruhé byl věkový průměr v hledišti o poznání vyšší. Nutno podotknout, že napodruhé bylo přijetí hry takové nějaké vřelejší. Zatímco poprvé jsem cítila možná trochu rozpačitou atmosféru, napodruhé bylo publikum vstřícnější, skoro až familiérní. Možná je to odpověď na otázku, kterou jsem už několikrát při různých příležitostech stran této hry zaslechla: "To by mě zajímalo, co to řekne těm mladým, co to nezažili. Jestli to můžou chápat."
Já si ale pořád myslím, že velmi dobře můžou.
Ale protože jim chybí ty na jednu stranu možná šílené, na druhou tak trochu nostalgické vzpomínky, jejich přístup je možná trochu rezervovanější, ostražitější. Protože když na to koukáte, říkáte si - to je volovina, to tak nemohlo být. Samozřejmě, někdy je to trochu s nadsázkou, ale já sama jsem z generace "mezidobí" - totalitu jsem ještě jako dítko zažila, takže si trochu vybavuji, že to bylo jiné, snad fádnější a chudší. Ale detaily už dávno nevím. Do první třídy už jsem nastoupila v novém režimu, a tak prakticky celý život žiju v "novém světě". Ale pokud někdo vypráví o tom, jaké to bylo "předtím", představuji si to a věřím. A myslím, že tak to má ale většina mladých, jen tu představu mají ještě o něco mlhavější. A nemají možná tudíž šanci ocenit některé detaily hry.
Hodně vtipné je například použití jedné látky pro ubrus, matčinu zástěru, otcovo pyžamo...a ještě jednu věc.... asi utěrku, nebo ložní prádlo, nebo tak něco. V jednu chvilku na to ve hře i nenápadně gestem upozorní, ale i tak neznalému / nepozornému divákovi může tento roztomilý detail uniknout.
Věčně vynalézající otec mi trochu připomíná všemožné domácí kutily tehdejší doby, kdy bylo levnější, dostupnější i lepší si spoustu věcí vyrobit, než se je pokoušet sehnat - a k výrobě často posloužilo..kdeco.

Příběh je tak trochu absurdně vtipný, úsměvně smutný, ... takový obojaký. Plakat ale nebudete, vlastně je tam docela dost prostoru k upřímné zábavě, i když je to trochu jiný humor, hra je pěkná, nebo minimálně pěkně nastudovaná.

Pan Josef Nechutý je přímo vzorový stranický funkcionář, Martin Stránský nebo Petr Konáš podávají jako obvykle skvělé výkony. Pan Zdeněk Mucha hraje opilého činovníka tak věrohodně, že jsem poprvé trochu zapochybovala, jestli není opravdu namol..nebo jestli ho nestihla těsně před vstupem (no, vtažením) na jeviště v zákulisí mrtvička.

Opět perlí Ondřej Rychlý, který ve Sboristech mimo jiné i hraje na kytaru a zpívá, majstrštyk je ovšem jeho absurdní "souboj jednoho muže".

Asi jediná věc, která mne napoprvé poněkud zarazila, je načasování konce. Být to o pár minut dřív, bez závěrečné vlastně docela drastické (obsahově, nikoli formou) scény, bylo by to logické a přehledné.
Chápu ale autorův pravděpodobný záměr vypíchnout jednu lidskou tragédii v kontextu patolízalství, oslav, sobeckosti, absurdity.
Napodruhé jsem to čekala. Ale i tak ten konec je tam pak takový... celý sál čeká, že se třeba ještě něco staně, že ještě přijdou...
Jenže on je prostě konec.