Už samotná myšlenka možnosti se zúčastnit (přestože pro soubor to v tu chvíli přestává být klasická zkouška, ale je to zas jen "jiný typ" představení) mě nadchla. Jakožto velký fanda plzeňského baletu jsem si tuhle příležitost nemohla nechat ujít.
Opět se mi potvrdilo, jak je pro mě důležitý "osobní kontakt" s herci, tanečníky, .... Především s tanečníky to vnímám velmi výrazně (pravděpodobně proto, že na balet chodím nejčastěji a přeci jen interpretace pohybem, tancem, je určitým způsoběm specifická a asi i intenzivnější). Obvykle čím blíž jsem jevišti, tím intenzivněji na mě představení působí. I proto minuji inscenace na Malé scéně, která je svou klubovou atmosférou jako stvořená pro mě.
Přijímám své oblíbené protagonisty jako určitou formu rozšířené rodiny nebo přátel - beru je za své a přestože oni třeba ani nemají o mojí existenci ani tušení, stávají se součástí mého světa, těším se na ně (zcela konkrétně - ne na divadlo jako takové, i když to třeba taky, ale především na jednotlivé umělce a jejich výkony). Tento vztah je totiž další věc, která mě do divadla tak často žene zpátky, kolikrát i na mně už známé, třeba i okoukané představení. Možná je to forma platonické lásky, ale nemyslím si. Rozhodně je to ale forma uznání a obdivu k jejich kumštu - něčemu, co je dobré, krásné, přínosné, obohacující.
Svými výkony mě přesvědčili a vytvářím si s nimi určitou formu vztahu, byť často jednostranného. S některými se dnes už ale známe i vzájemně alespoň okrajově osobně a když se vidíme, pozdravíme se, usmějeme, někdy prohodíme i pár vět. Vždycky ale jen v krátkosti.
I když bych třeba strašně ráda, nemám tu tendenci s tanečníky (ani jinými divadelníky) zapřádat hovor, protože bych je vlastně jakožto divák nerada obtěžovala nějakou svou vlezlostí. Možná je to i škoda a pro ně by to naopak mohlo být příjemné a povzbudivé, ale mám zažitý pocit, že jsme dva světy, které se prostřednictvím představení (a tedy sdílení jednoho prostoru, okamžiku a předávané energie) vždycky na chvíli protnou, vymění si své dojmy a pak se zase každý uchýlí zpět do svého ústraní. My diváci odcházíme domů nebo do restaurace s přáteli zažít a probrat dojmy z představení, divadelníci odkládají své role v maskérnách a šatnách a jdou si od své práce a tedy i nás, diváků, odpočinout.
Tím spíš možnost nenásilně proniknout blíž beru jako bezvadnou šanci. Oční kontakt, jevištní dění téměř na dosah ruky, všechno na stejné úrovni - žádné jeviště, žádná eskalace hlediště. Všichni na jedné společné podlaze, v neobvyklém čase a tak trochu odděleni od všedního světa mimo divadlo. My s nimi v místě, kam se jen tak každý smrtelník nepodívá.
Zážitek z předvedených ukázek byl tím ještě intenzivnější. Osobnější. Bližší. Prostě bezvadná šance být jim a jejich světu blíž, procítit si veškeré vjemy ještě silněji a přitom nenarušovat jejich "ochrannou atmosféru".
Vážím si všech (šikovných) divadelníků: herců, tanečníků, pěvců, mimů, hudebníků, dirigentů, ..... za to, že mají schopnost, vůli a energii nám pravidelně půjčovat kus svého světa a sdělovat nám příběhy, dojmy, pocity. Dávají nám možnost nahlédnout do myšlení jiných lidí, zažít další situace, které jsou někdy zcela vzdálené (mnohdy naštěstí!) od našeho běžného života a někdy tolik podobné!
PS - v neposlední řadě bych měla samozřejmě také vyzdvihnout další zajímavosti a přínosy veřejné zkoušky, což je krom prohlídky jinak těžko dostupného interiéru také především odborný výklad - tentokrát podaný šéfem plzeňského baletu Jiřím Pokorným.
A to celé mé vyznání tady mi připomnělo jedno moje věčné dilema: když chcete vyjádřit uznání herečce/pěvkyni/tanečnici, ..., obvykle jí koupíte a na představení pošlete kytku. Vím, nosí se i pánům, ale nemůžu si pomoct, nepřijde mi to jako ten správný dárek pro mužského. Možná i muž na jevišti přijme květinu jako výraz uznání a ke spokojenosti mu to stačí, navíc s bylinou pak doma udělá druhou radost - své ženě. Ale (opět je to možná můj osobní a zbytečný stereotyp vnímání světa) připadá mi, že pro mužského se kytka nehodí. Ale přeci jako dárek nepřinesu klobásu?
Jak to řešíte / byste řešili vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat