Činoherní studio Bouře přijelo v únoru na druhý pokus do Plzně se hrou Cena za něžnost. Představení měli hrát původně už v listopadu 2015, na poslední chvíli (no, asi v pětihodinovém předstihu) bylo ale zrušeno z důvodu náhlého závažného onemocnění jednoho (nespecifikovaného) z představitelů.
Hlavní role totiž nemají alternace, a tak se můžete spolehnout, že pokud hra bude, uvidíte v reálu herce vcelku zvučných jmen: Alexej Pyško, Jana Janěková a Jitka Čvančarová - ve vedlejších rolích pak např. Jan Kačer, Daniela Choděrová, Petra Hobzová.
"Divadelní hra cena za něžnost je deamatizací románu Larry McMurtryho a scénáře Jamese L. Brookse pro stejnojmenný film z roku 1983, který byl vřele přijat diváky i kritikou. Inscenaci ve světové premiéře nastudovalo v roce 2007 divadlo Theatre Royal v Anglickém Yorku." (převzato z divadelního programu Činoherního studia Bouře)
Přiznám se, že dodnes netuším, proč se tato hra jmenuje Cena za něžnost...možná v průběhu adaptace vymizely nějaké vztahové aspekty, ale já jsem NĚŽNOSTI ve hře viděla jen velmi málo...a když, tak ne tam, kde by se za ni pak muselo platit. Alespoň jsem to tak nevnímala. Většinou totiž právě naopak něžnost tam, kde by měla být, chybí.
Hra předkládá především o komplikovaný vztah matky a dcery, která je už dospělá - vdává se a posléze má děti, ale přesto je stále pod silným vlivem své matky - byť se proti tomu do určité míry bouří. Naopak sobecká, poměrně zachovalá matka odmítá připustit, že má nejlepší léta už za sebou, že její dcera je dospělá a má nárok na vlastní život a názory. Fakt, že už by se, v podstatě v nejlepších letech, měla stát babičkou, se jí vyloženě příčí.....
Než jsem na představení šla, dočetla jsem se (na www.topzine.cz) o nevydařeném výkonu J. Čvančarové. Navíc mám boužel zkušenost, že když přijedou do Plzně divadla a herci, které známe minimálně z televize, bývá to spíš zklamání než velké nadšení. Moc jsem toho neočekávala a byla jsem spíš zvědavá.
No a výsledek? Z mého pohledu výkon Jitky Čvančarové byl hodně dobrý, myslím, že nejlepší. Poněkud rozpačitá jsem byla z matky v podání Jany Janěkové. Postava je komplikované povahy, takže nesedí mému naturelu, hlavně ale ta realizace byla hodně rozpačitá. Nevím, jestli je to scénářem nebo výkonem, ale kolikrát mi připadalo, že ty monology / rozhovory nejsou úplně souvislé, smysluplné... Hlavně byly často nedostatečně přesvědčivé. Oproti tomu docela pěkně i věrohodně byl podaný sousedsko-partnerský vztah s postavou ztvárněnou A. Pyškem.
Ale i ve srovnání s tím byl výkon J. Čvančarové coby osamostatňující-se dcery velmi dobrý. Naléhavé volání "mami", které se možná zdánlivě iracionálně opakuje pro někoho až příliš často, krásně vystihuje nedostatek vzájemné vřelosti, snahu dcera nyvázat s matkou bližší vztah, snahu přimět ji k pochopení, změně postoje, ... Také v sobě hezky ukrývá časový let, kterým se hra vyznačuje. Děj se totiž odehrává během vcelku dlouhé doby (několika let), kdy scéna plynule přeskakuje v čase o několik chvil/týdnů/měsíců dál. Jestli tohle někomu připadalo "nemožné" nebo "hysterické", já jsem tohle cítila jako nejsilnější momenty hry, zejména v jednom okamžiku. Měla jsem pocit, jako by nám tím Jitka Č. říkala: a čas běží, ale na vzathu těch dvou se stále nic nemění. Dcera se snaží přitáhnout matku na svoji stranu, potřebuje její oporu, naléhá,..... ale bezvýsledně.
Dcera pak onemocní a ve finále umírá, což je samozřejmě bohužel častou součástí dnešního života. Já to ale ve hrách, zejména i jinak takto citově vypjatých, nemám moc ráda. Často mi připadá, že na úkor jiných emocí nebo konfrontace vztahů je předkládán jednoduchý problém, kdy se většinou vztahy trochu uměle vyčistí, postavy k sobě víc přilnou. Ze soucitu, ochranitelství, prostě proto, co choroba přináší. (Hodně zbytečné mi to připadá například ve hře Šest tanečních hodin v šesti týdnech, ale tu už jsem viděla hodně dávno.)
V tomto případě jsem ochotná aplikaci smrtelné choroby omluvit, nebo snad tolerovat s ohledem na fakt, že hra se snaží poukázat právě na to, že až nemoc dnery přiměla matku trochu poupravit přístup... i když ani v téhle chvíli není obrat k lepšímu stoprocentní.
Myslím si, že hra i provedení má vcelku potenciál, ale chyběla tomu jiskra. Nejvíce to bohužel haslo u ústřední postavy - matky, což je větší tragédie, než hra samotná.
Žádné komentáře:
Okomentovat