pondělí 25. ledna 2016

Balet na plátně (Louskáček, Bolšoj těatr Moskva)

Měšťanská beseda v Plzni opět připravila pro milovníky divadla (baletu) možnost podívat se jednou za čas za hranice všedních dnů - do divadelních prostor Velkého divadla v Moskvě. Na to, jak tančí Bolšoj balet.
Řada 7 projekcí začala už koncem roku 2015, pokud se nepletu, představením Giselle.

Já jsem se k návštěvě představení na plátně odhodlávala delší dobu, a tak jsem si vybrala klasiku, se kterou jsem se chtěla tak jako tak seznámit. V sérii aktuální sezony se jednalo o projekci druhou - v předvánočním čase jsem se vydala zhlédnout Louskáčka.

Čím je divadlo v kině výjimečné a čím obyčejné?
Je to zajímavá zkušenost.

Protože to pro mě byl první zážitek tohoto charakteru, hned na začátku mě pobavila skutečnost, že průběh projekce v podstatě odpovídá návštěvě divadla. (S tím rozdílem, že do divadla, zejména moskevského Velkého divadla, by se v běžném oděvu "z práce" vydal asi málokdo, do komorního kina Měšťanské besedy v Plzni to není problém. Naopak. Tam bych si ve slavnostním šatu připadala přeci jen poněkud nepatřičně.)

A tak projekce začíná tím, že "vstoupíme" do divadla, porozhlédneme se po vestibulu. Ale nikoli formou odborného seznámení s divadlem, profesionální prohlídky, ale tak, běžně, návštěvnicky - tak, jak bychom to s velkou pravděpodobností udělali, kdybychom se v divadle skutečně nacházeli. Cca 15 minut před začátkem samotného představení tedy s kamerou střídavě pohlížíme do hlediště, kde se usazují diváci, střídavě bloumáme ve foyer mezi příchozími. Na projekci je to možná zbytečně zdlouhavé, býval by bohatě stačil zrychlený, nebo možná ještě lépe zkrácený sestřih. Na druhou stranu, člověk alespoň lépe získá pocit, jako by opravdu v divadle byl.

Na úvod a během přestávky jsme dostali krátký komentář od jakési "průvodkyně". Představila divadlo, hru a o přestávce udělala rozhovor s tanečníkem titulní role. Hovořila plynně anglicky a francouzsky (rozhovor rusky a překládala do AJ), co mě ale trochu zaráželo byl přechod mezi jednotlivými jazyky, protože prakticky nebyl. Ani si nejsem jistá, jestli se paní mezi alespoň nadechla. Bylo to trochu nepřirozené.
Co byla velká škoda -absence titulků. Já jsem rozuměla, ale plný kinosálek převážně postarších ročníků jistě nebyl nabitý polygloty.
Myslím, že by uvítali alespoň rámcové přiblížení obsahu, o čem se hovoří, protože se jednalo o ne úplně krátké pasáže...a dívejte se čtvrt hodiny na někoho, kdo něco povídá, ale vy mu nerozumíte ani slovo...

Představení jako takové bylo krásné, milé, tanečníci samozřejmě skvělí. Hodně se mi líbila synchronizace sboru - co naplat, u nás tohle pořád ještě trochu hapruje, i když máme šikovné tanečníky.
Ale pořád jsem měla pocit, že tomu chybí  nějaká jiskřička.

Co mě totiž od návštěvy natočených inscenací odrazuje (no nebo ne odrazuje, ale ne-láká), je absence té interakce, vzájemného propojení jeviště s hledištěm. Energie, která proudí mezi herci a diváky - ta se z plátna prostě získat nedá. Mám ráda i možnost podpoření herců / tanečníků potleskem, ať už v průběhu nebo na konci představení.

Navíc součástí zážitku z divadla jsou pro mě i ty známé tváře.  Člověk se na ně těší ... a když chodíte častěji, máte je trochu jako svoji rodinu, přátele, které rádi vidíte a jejichž příběh s potěšením sdílíte.
V kině je to jiné. Alespoň já jsem to tak cítila - nebyla jsem součástí, nesdílela jsem, byla jsem opravdu divákem.

A když představení končilo a na plátně se zavřela mohutná plyšová opona, napadlo mě: "Jé, to bylo jako loutkové divadlo!"

1 komentář:

  1. Já měla skvělý zážitek, když nemohu do tak skvělého divadla, aspoň vidím tu skvělu baletní techniku,
    Měla jste dojem, že jste v loutkovém divadle, tak jste nepochopila děj baletu.A ve skutečnosti, se jim podařilo,že tančí loutky ve snu malého děvčátka

    OdpovědětVymazat