Škoda!

Já rozhodně nelituji.

Závěrečný potlesk byl - dle mého názoru - zbytečně a nezaslouženě vlažný. Herci podali dobré výkony (ač se několikrát, což nebývá zvykem, drobně přežbleptli) a i inscenace samotná byla velice zajímavá, přestože asi neodpovídá standardnímu modelu činohry. Nebo možná právě proto.
Kdybych chtěla zachovat jakous takous chronologii, měla bych se pustit do referování o úplně jiných akcích, ale po návratu z divadla jsem natolik nabitá dojmy ze Škody, že se nemohu nepodělit.
Dnešní činoherní životopisné představení o člověku, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s Plzní, na mě od počátku zapůsobilo. Nutno podotknout, že ne všechny dojmy byly ryze pozitivní, ale většina ano a každopádně dojmů bylo hodně.


Ihned po příchodu do hlediště mě zaujala netradičně postavená scéna. Jeviště bylo srovnané zároveň s podlahou první řady. Až mě zamrzelo, že nesedím o dvě řady více vpředu - hned v první lajně, sdílela bych s herci prostor prakticky zcela. Ale o něco později jsem byla docela ráda, že sedím "až" ve třetí řadě, nemusela jsem tolik zaklánět hlavu. Vůbec jsem si totiž nevšimla, že podloubí, které původní scénu tvořilo, je vlastně podlaha dalšího patra scény. Patro bylo navíc zpředu chráněné černou jemnou síťovinou, takže bez osvětlení na první pohled opravdu nebylo poznat, že se tam ukrývají další kulisy. A jaké!? V patře se nacházel byt/ordinace otce Emila Škody. Výškové rozdělení scény umožnolo oddělení děje a také dobře nabízelo simulaci pohledu z okna dolů před dům.
Na tapetě místnosti byl znázorněný pes - tedy vlastně chrtice - z plzeňského znaku, čímž hra předkládá jednu z místních reálií. A že se jimi hra jen hemží, ani si je všechny nepamatuji (např. často zmiňovaný lochotíncký železitý pramen a odkaz na bývalé popraviště, Becherovka, ... byly jen párem z mnoha).

Při první "bytové" scéně jsem měla chvíli pocit, že vidím rozmazaně, až pak mi došlo, že mezi herci a námi se nachází ještě ona síť. To bylo opticky docela nepříjemné. Ale při dalších scénách už byli herci asi lépe nasvíceni, nebo už si moje oči zvykly, ale už to bylo v pořádku.

Po celou dobu představení orientaci v čase i prostoru (např. Ordinace lékaře Josefa Škody) usnadňovalo v činohře netradičně použité titulkovací zařízení. Vzhledem k tomu, že jsem seděla ve třetí řadě a měla ho tak skoro nad hlavou a ještě schované za obroučkami brýlí, jsem na něj každou chvíli zapomněla. Ale děj bylo možno pochopit bez problémů i bez titulků. Ale když jsem si jich zrovna všimla, obohacovaly děj o konkrétní datové události a dodávaly hře silnější historicky-popisnou hloubku.

Co jsem trochu nepochopila, byla úprava kostýmů. Proč některé z nich byly takové otrhané, okousané, ustřihané? Celá Škodova rodina měla ustřihané kabátky, zatímco Inženýr měl krásně padnoucí dokonalý žaket?

Hra začíná na konci, vrací se na začátek a zvlona plyne ke konci, takže vlastně k začátku. :-)
Ona celkově kompozice této hry je poněkud nestandarní. Naučný předmět hry (včetně popisu zavraždění císařovny Sissi) se střídá s kuriozními scénkami, kdy si autor z příběhu a hlavně samotného Škody dělá tak trochu legraci. To ještě umocňují vyloženě komediální typy Marek Adamczyk, Michal Štěrba, a místy i Tonda Procházka.
Zcela neobvykle (alespoň na místní činoherní poměry) se ve hře taky docela zpívá. Tím se mi trochu ospravedlnily mikroporty, ač je tedy na divadle moc nemusím. Notabene v činohře. V tomhle jsem zcela nesolidární - divadlo má mít akustiku a herec hlas na to, aby to uřval. Přenos přes repráky trochu ubírá na autentičnosti, navíc málokdy se podaří mikroporty schovat tak, aby opravdu nebyly vidět...takže mě osobně většinu času prostě vizuelně ruší.

Z mnoha vtípků, které ve hře zazněly, mohu vypíchnout například kompletně červený kostým Premonstráta - často pije již zmiňovaný železitý pramen, nebo když při předvádění zbroje ukazovali do hlediště se slovy: "Tady máme pěkný čtyřiadvacítky, tady pětačtyřicítky, tamhle nahoře pětašedesátky, ...

Byla to poměrně zábava. Hra sice neukazuje Emila Škodu v nejlepším světle, ale možná docela pravdivě.

Shrnuto a podtrženo, jak už jsem zmínila v úvodu - nechápu, proč potlesk byl tak vlahý. Začínám mít podezření, že moje předplatitelská skupina jsou pěkní suchaři. Není to totiž zdaleka poprvé, kdy právě v rámci předplatného zažívám nejméně emotivní reakci publika. A na tomtéž představení s jinými lidmi je odezva výryzně vřelejší.
Ale od ledna budu patřit do jiné skupiny, tak trochu doufám, že tam bude atmosféra alespoň nepatrně lepší. :-)